O mně
Otec Ludvík Baránek byl jako ročník 1920 nasazen za války na nucené práce do německé říše do Tyrol, kde v horách Alpách razil tunely. Zde si našel svoji budoucí o 5 let mladší ženu Marianu.
I když žádný z nich neuměl řeč druhého, přece si rozuměli. A z jejich velké lásky se v roce 1944 narodila dcera Anna. Vzali se a nebylo to v té době lehké žití. Do vztahu se vložili úřady, ale láska byla silnější jak všechny předpisy a zákony o čisté rase.
V roce 1946 se jim narodila též v Tyrolích dcera Marie. Tatínka to táhlo po válce domů ke svým sourozencům do Bystřice a tak se vydali na cestu.
Nebyla lehká, ani začátky v otcově vlasti, kde museli bydlet i se svým bratrem v jejich rodinném domku. Za nějaký čas se nastěhovali do pronajatého domku po známých, kteří odešli na dobu 5 let do pohraničí.
Po dvou dcerkách v roce 1948 se jim narodil v Bystřici vytoužený syn Josef. V krátkém čase tatínek postavil vlastní domek, kde se v roce 1953 narodil druhý syn Pavel.
Dětství prožíval tak, jako většina dětí poválečné generace. Ničeho nebylo, ale děti vyrůstaly v radosti a skromnosti vesnického života.
Josef se vyučil a po vyučení narukoval do Počernic u Prahy na vojnu. V tomto vojenském útvaru sloužili jen ti, co měli příbuzné v zahraničí a byli vedeni úředně jako nespolehliví vůči státu. Při okupaci v srpnu 1968 se zůčastnil demonstrace po Praze. U rozhlasu byl zraněn střepinou ruského granátu a ošetřen ve Vršovické nemocnici. Po skončení vojenské služby se vrátil do rodné vesnice, jezdil na montáže po republice a snil o svobodě a lepší budoucnosti. Než se vydal do světa slíbil svým sourozencům, že na ně ve světě nezapomene a bude se snažit jim pomoci, jak to bude možné.
V roce 1970 opustil republiku přes Maďarsko, Jugoslávii a po 14 dnech se dostal přes hranice do Itálie. Po čase žití v italském táboře pro uprchlíky z východních zemí odešel do Německa, kde žil v lágru pro cizince. Usadil se ve městě Norimberku bez peněz a znalosti řeči.
V té době si dal sám sobě slib, až se mu povede líp, bude se snažit o postavení kostelíčka v Bystřici.
Po celou dobu, kdy se nemohl vrátit do své vlasti, ani otci na pohřeb, vzpomínal na svůj rodný kraj, kde se narodil a prožil své dětství.
Když rozhodli představitelé obce o stavbě kostela, přispěl největším obnosem. V roce 2002 byl tento kostelík vysvěcen a dostal jméno Josef.
I za podporování místního fotbalového klubu, školy a dětí mu bylo uděleno v roce 2002 čestné občanství Bystřice pod Lopeníkem
Vydal doposud 4 knížky s názvem: Kapky rosy v kapradí, Vzpomínky starých okamžiků, Věneček z trní a Vteřiny mého času z Bystřice pod Lopeníkem. Všechny jsou psány ve verších, je to poesie o své vesničce, svém životě, ale taky o lidech, ve kterých si každý najde buď sám sebe nebo dobu, kterou prošel.
Josef Baránek žije i v dnešní době v cizině, ale srdcem i duší zůstal tam, kde se narodil prožil své mládí, kde žijí jeho známí, přátelé a jeho sourozenci s rodinami.
Vždy se rád navrací do svého rodného kraje, kterému zůstal celý život věrný, tak jako svým daným dávným slibům z mládí i ze života.
